d8

Na d8 černá dáma,
a já si s ní dávám mat.
Neuběhne ani půl den,
a já stojím na D8 sám.

Budíš se k ničemu, co by mělo vejšku,
suchej rohlík kafem v ústech poctíš.
Baronka z večerní partie ještě spí,
a Ty držíš tužku.

Tahy se s ní loučíš,
verš za veršem smutní
na alabastru její kůže.

Došla tuha, touha, nebo inspirace snad?
Už nechce se Ti psát.

Stáváš se tak při zdi tkáčem,
s vetchým rouchem,
samá díra, samý cár.

O vzpomínce na ni zmínka zmírá
míníce není smyslu
zamykat dveře bez zámku,
sahat po klice sám ji nemaje.

Jako není duha bez deště,
nejsou slzy bez pláče.
A kdo má všechno scházení nezná.

Odešel jsi...