Miláčku

Miláčku,
víš,
přichází jedna vlna za druhou.

Někdy Tě sveze,
pohladí.
Jindy Tě splaví.
Utopí.

Jsem šťasten.

Budeme mít jeden druhého,
bychom společně
tou i tou vlnou
ruku v ruce prošli.

Duše spojené v jedno bytí.

A třeba tady na Zemi
už nebude živáčka.
Naše já se budou třepetat,
proplétat ve spirálách.

Stoupat.

A v radostném štěbetání klesat,
klouzat si sem a tam.

Bezstarostně.

To už nám kormidelník nebude třeba.
A když přeci jenom někoho spatříme,
dáme mu vědět, že nezůstal sám,
Může se smát.

Křičet.

My ho uslyšíme.
Budeme křičet a smát se s ním.

Budeme hledat místo,
kde spojíme se v jednu bytost.

S úctou dáme vale naší kolébce,
a zmizíme kamsi,
kde my,
společné naše já,
ulehneme.

Usneme.

Věčnost nám bude společníkem
na cestě k rozpuštění
do každé částečky vůkol.

Budeme všude a nikde.


Bude to čas nového začátku.

Hledání.

Krásného hledání,
protože už budeme vědět,
co jsme hledali.

Z fragmentů minulého
začneme skládat mozaiku budoucího
na formě nezáležíce.